čtvrtek 2. června 2016

no tak jo, no dobře, tak já už poslouchám...

Tak Vesmír mi zas buší na dveře, a že prý se mám vykašlat na příští týden, jakožto "týden sdílení".
Kdo ještě neví, o co se jedná, tak ten týden všude po republice (možná i ve světě, to ale nevím, natolik jsem to nezkoumala), se konají různá setkání, semináře, workshopy, sezení atd. zdarma.
Lektoři, kouči a podobní aktivisti nabízejí své služby po celý týden zadarmo. Chtěla jsem se taky zapojit, nafotit hezkou pozvánku a tak.
Jenže přišla mi na návštěvu kamarádka a když jsem jí vyprávěla, jak se chci zapojit, tak jsem měla neodbytný pocit jako: "co to tady kecáš? To nedopadne jinak jak minule. To není tvoje cesta! Pár klientů tu a tam, to jo. Ale snažit se o plný zápřah? To je sebevražda! Ty jsi sebevrah?"
Sice jsem ještě dalších několik hodin dělala, že neslyším tohle volání a v průběhu návštěvy čistila kameny co tu máme na výstavce na zemi, aby ta fotka byla i s čistými kameny.
No jenže pak se objevila obrovská, zářivá dvojitá duha - tady za oknem po dešti. A já jsem se kochala, fotila duhu a mlela u toho něco o znamení... (Ty knihy, co se mi zjevily v říjnu v Chorvatsku, totiž mají 7 barev duhy - první je červená kniha, druhá oranžová, atd.)

Pak jsem si šla zpátky sednout za kamarádkou a vesmírný hlásek zas začal. Začala jsem vnímat jiné zvláštní rozpoložení, vzpomněla si na své včerejší, taky jiné zvláštní rozpoložení, v divadle a po cestě z divadla. A musela jsem uznat, že se vážně něco začíná dít a měnit.
Chodí mi teď jedna lekce za druhou a do toho ten neodbytný pocit - PIŠ, PIŠ, PIŠ...
Kamarádka mi tu vykládala, jak právě hledá svůj dar, své poslání a že neví jak na to. Tak jsem jí chtěla říct, jak to bylo u mě. Ale než jsem to stačila vyslovit, tak zas ten pocit a: "ty to víš! Ty to víš! A nepíšeš! Furt jen do šuplíku nebo nějaké koncepty a poznámky co chceš napsat do knížky..."
Tak jsem v duchu Vesmíru řekla, že to zvládnu, ať to se mnou ještě nezalamuje. Že to vedu v patrnosti, a že teda žádný týden sdílení nebude. Nebo teda bude, ale tak, že budu sdílet písmem do knížky. A ne s klienty od rána do večera celý týden. Což by mě hodně vyčerpalo a minimálně další týden na to bych na psaní neměla ani pomyšlení.
Nakonec jsem to nějak převyprávěla kamarádce a říkám jí: "tak tři klienti za měsíc, to je tak v pohodě, ale víc bych si připadala jak v Hospodě na mýtince od Cimrmanů. Otevřel si hospodu, ale oni mu tam chodili lidi. :D "
Právě jsem si vzpomněla, jak se v rodině traduje, že po příjezdu z porodnice vzal můj strýc do ruky moje drobné ručičky a prohlásil něco jako "to jsou krásné dlouhé prstíčky, z ní bude jednou klavíristka". On sám je hudebník a skladatel.
A vlastně - nebyl tak daleko od pravdy! Na klavír jsem nikdy nehrála sice, a na altové flétně, díky které se mi taky změnil život (o tom více v oranžové knížce), se dlouhé prsty hodí, ale to nebylo hlavní.
K čemu jsou ještě dlouhé prsty využitelné? Hmm, že by k psaní na PC?
No, nevím jak vy, ale já mezi PC a klavírem zas takový rozdíl nevidím... :)
Jako inspiraci na závěr - doporučuju francouzsko belgický film z roku 2012 Láska všemi deseti. Je to taková krásná chyba v matrixu, která nakopne, osvěží a pohladí...

Žádné komentáře:

Okomentovat